Nový postoj krajských soudů k převodním cenám

Převodní ceny jsou v poslední době stále více diskutovaným tématem, neboť finanční správa v čele s ministrem financí veřejně přiznává, že v této oblasti dochází z pohledu státu k významným daňovým únikům, a proto není divu, že se téměř každá finanční kontrola zaměřuje právě na tuto problematiku.

Převodními cenami se rozumí ceny, za něž se prodávají produkty a služby mezi spřízněnými osobami. Ačkoliv náš zákon o daních z příjmů č. 586/1992 Sb. (dále „ZDP“ nebo „zákon o daních z příjmů“) věnuje převodním cenám pouze jedno ustanovení v § 23 odst. 7, je problematika převodních cen vskutku rozsáhlá a nedopadá pouze na nadnárodní společnosti ale i na osoby jinak spojené (např. osoby blízké).

Krajské soudy v nedávné době rozhodly ve dvou případech ve prospěch daňových subjektů, takže se nabízí otázka, zda finanční správa nebude muset přehodnotit svůj postoj vůči daňovým subjektům. V prvním případě se jednalo o daňový subjekt, který vystupoval jako dodavatel vůči nespojené osobě, významnému zákazníku nadnárodní skupiny, kterou je daňový subjekt součástí. Z transakcí realizovaných s nespojenou osobou realizoval daňový subjekt ztrátu, neboť dodané produkty byly pod úrovní vynaložených výrobních nákladů. Správce daně argumentoval, že podmínky dodávek byly smluveny na skupinové úrovni a že daňový subjekt nemohl toto nastavení ovlivnit a musel akceptovat dodávání produktů se ztrátou, přičemž cílem skupiny bylo realizovat výnos, avšak nikoli prostřednictvím českého daňového subjektu, ale jiných spojených osob ze zahraničí. Správce daně se navíc domníval, že daňový subjekt mohl dodávat zákazníkovi i jiné produkty, z kterých by mu plynul dostatečný zisk. Na základě výše uvedeného správce daně doměřil daňovému subjektu dodatečnou daň, neboť se domníval, že se jedná o poskytnutí fiktivní služby ze strany českého daňového subjektu a že ztráta měla být kompenzována skupinou, neboť nezávislé podniky by za podobných okolností takovou transakci neučinily. Daňový subjekt se obrátil na krajský soud s odůvodněním, že správce daně aplikoval § 23 odst. 7 ZDP na transakci s nezávislou osobou. Krajský soud dal daňovému subjektu za pravdu a rozhodnutí správce daně zrušil s odůvodněním, že správce daně neunesl důkazní břemeno a dostatečně neprokázal, že ceny dodávek byly sjednané na skupinové úrovni bez účasti daňového subjektu. Zároveň považoval za neprokázané, že skupina realizovala na ostatních transakcích se zákazníkem zisk. Soud dospěl k závěru, že se nepodařilo spolehlivě prokázat, že jde o tzv. řízenou transakci, a proto nelze aplikovat § 23 odst. 7 ZDP.

V druhém případě šlo o dodržení principu tržního odstupu a rozlišení funkčního a rizikového profilu tuzemskou výrobní společností, která většinu svých tržeb realizovala prodejem výrobků mateřské společnosti, která výrobky dále prodávala do zahraničí. Česká výrobní společnost jako smluvní výrobce realizovala v té době provozní ztrátu. Správce daně zahájil u výrobní společnosti, daňového subjektu, kontrolu s cílem zjistit, zda byly ceny mezi mateřskou společností a daňovým subjektem nastaveny s dodržením principu tržního odstupu. Daňový subjekt předložil srovnávací analýzu jako součást dokumentace o převodních cenách, kterou obhajoval nastavení funkčního a rizikového profilu. Správce daně vypracoval několik srovnávacích analýz, na základě kterých konstatoval, že daňový subjekt neunesl důkazní břemeno, resp. že spolehlivě neprokázal dodržení principu tržního odstupu a upravil základ daně o rozdíl cen sjednaných mezi daňovým subjektem a mateřskou společností a cen, které by byly sjednány s nezávislou osobou. Daňový subjekt se obrátil na krajský soud s žalobou na postup správce daně s odůvodněním, že podmínky § 23 odst. 7 nebyly naplněny, protože správce daně špatně stanovil referenční cenu, a tak nesplnil podmínku pro aplikaci výše zmíněného paragrafu. Krajský soud daňovému subjektu vyhověl, neboť shledal v postupu správce daně značné nedostatky při vytváření vlastních srovnávacích analýz. Vytkl správci daně následné neprovedení kvalitativní analýzy, která měla zásadní dopad na srovnatelnost výsledků. Dále poukázal na skutečnost, že správce daně nezohlednil specifické podmínky, které měly vliv na činnost daňového subjektu, čímž se dopustil postupu v rozporu se směrnicí OECD o převodních cenách pro nadnárodní podniky. Správce daně označil daňový subjekt za smluvního a nikoli plnohodnotného výrobce, avšak tuto klasifikaci nezohlednil ve srovnávací analýze, což soud správci daně také vytknul.

V souvislosti s výše uvedeným je nutné upozornit na několik věcí:

• Správce daně i krajský soud přihlíželi ke korespondenci jednatelů spojených osob jako k důkaznímu prostředku
• Krajský soud si při rozhodování nechal znalcem vypracovat vlastní srovnávací analýzu
• Krajský soud uvedl, že klasifikace na smluvní a plnohodnotné výrobce je pouze modelová klasifikace, ve skutečnosti je však třeba přihlížet ke konkrétním podmínkám dotčených transakcí

Závěrem je třeba říci, že se jedná o přelomová rozhodnutí v české judikatuře, která potvrzují, že i správce daně chybuje v postupech při uplatňování § 23 odst. 7 ZDP., neboť neunesl důkazní břemeno, resp. jeho přenesení. Z výše uvedeného vyplývá, že důsledné nastavení dokumentace převodních cen, které zohledňují každý podnik jako jednotlivce, jsou základem pro úspěšnou argumentaci při daňové kontrole.

Zdroj: www.epravo.cz