Krajský soud umožnil podnikatelským subjektům omezit čekání na vyplacení nadměrného odpočtu DPH a významně tak narušil ustálenou rozhodovací praxi českých soudů

Vykazování nadměrného odpočtu DPH může pro plátce DPH v případě daňové kontroly znamenat zátěž v důsledku průtahů zapříčiněných vleklým zjišťováním nárokovatelnosti vykázaného nadměrného odpočtu. Tato opoždění však často postihují i plnění, o jejichž oprávněnosti k vyplacení nemohou existovat a neexistují pochybnosti. Podnikatelské subjekty se tak nevlastní vinou dostávají do situací, které mohou v krajních případech vyústit až v ohrožení jejich solventnosti. Určitým předznamenáním změn se však stalo rozhodnutí krajského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2016. Významnost tohoto rozhodnutí spočívá především ve změně pohledu na českou legislativu v oblasti daňové kontroly reprezentovanou zákonem č. 235/2004 Sb., o DPH a zákonem č. 280/2009 Sb., daňovým řádem. Od tohoto striktně definovaného procesního předpisu bylo odhlédnuto směrem k unijnímu právu a judikatuře Soudního dvora Evropské unie (dříve ESD) v této oblasti. Výsledek tohoto soudního procesu tak vytváří precedens do jisté míry měnící právní prostředí pro podnikatelské subjekty a povědomí o těchto změnách se může stát užitečnou pomůckou vedoucí k zajištění jejich prosperity.

Příčinou soudního sporu bylo vykázání nadměrného odpočtu plátcem daně (žalobce) a následné prověřování vykázaného odpočtu správcem daně, finančním úřadem pro Středočeský kraj (žalovaný). Plátce daně ve snaze získat co nejrychleji likviditu požadoval vyplacení alespoň části nadměrného odpočtu, o jehož oprávněnosti neměl správce daně pochybnosti. Tento požadavek byl však správcem daně zamítnut. Správce daně navíc zahájil u daňového subjektu daňovou kontrolu v rozsahu zpochybněných zdanitelných plnění. Plátce daně proto podal na správce daně žalobu na ochranu proti nečinnosti a domáhal se, aby byla stanovení daně ze všech plnění a odpočtů, která nebyla předmětem daňové kontroly.

Krajský soud dal žalobci za pravdu a potvrdil, že správce daně je povinen ve vztahu k nesporné části nadměrného odpočtu vydat platební výměr, z kterého musí být patrné, že se rozhoduje pouze o části předmětu řízení a uvede konkrétní část a zdanitelná plnění, kterých se týká. Tato povinnost se vztahuje zejména na výslovné žádosti plátce daně o vydání částečného platebního výměru plátce v případě, že dojde k shromáždění podkladů důležitých pro rozhodnutí.

Níže uvádíme odůvodnění závěrů krajského soudu v Praze k možnosti požádat o vydání částečného platebního výměru.

V rámci české legislativy je lhůta pro vyplacení vratitelného přeplatku vymezena v § 105 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o DPH, tak, že vznikne-li v důsledku vyměření nadměrného odpočtu vratitelný přeplatek, vrátí se plátci bez žádosti do 30 dnů od vyměření nadměrného odpočtu. Přípustná doba pro vyplacení přeplatku je dle tohoto paragrafu určena až po jeho vyměření. Pokud je přesažena, náleží dle § 155 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu plátci daně z vratitelného přeplatku úrok, který odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 14 procentních bodů, a to až do doby, kdy je přeplatek vrácen. Pokud však nadměrný odpočet ještě nebyl vyměřen, nevyplývá dle českého práva pro správce daně žádná povinnost přeplatek vyplatit.

Dalším zmiňovaným zdrojem práva v oblasti odpočtu DPH je evropská směrnice 2006/112/ES o DPH, která je součástí unijního práva. V článku 183 této směrnice je řečeno, že pokud za dané zdaňovací období výše odpočtu daně překročí výši splatné daně, mohou členské státy buď převést nadměrný odpočet daně do následujícího období, nebo vrátit daň v souladu s podmínkami, které samy stanoví. Tyto podmínky stanovené členskými státy však podle SDEU nesmí narušit zásadu daňové neutrality v důsledku zatížení osoby povinné k dani touto daní. Rozhodnutí SDEU, která, ačkoliv nejsou pro ostatní soudy závazná, hrají významnou roli v oblasti interpretace práva, neboť naznačují směr, kterým se vývoj legislativy bude ubírat. Odkazování na judikaturu SDEU a unijní právo přimělo v tomto případě krajský soud v Praze dát žalobci za pravdu.

Například z rozsudku SDEU ze dne 12. 5. 2011, C-107/10 Enel Maritsa Iztok 3 vyplývá, že zásada daňové neutrality nesmí být narušena vnitrostátními podmínkami v důsledku zatížení povinných subjektů daní. Způsob vrácení přeplatku dle tohoto rozhodnutí nesmí znamenat pro osobu povinnou k dani finanční riziko a vrácení má být uskutečněno v přiměřené lhůtě. Z judikatury SDEU sice rovněž vyplývá, že výplata nadměrného odpočtu může být oddálena v důsledku kontroly oprávněnosti nároku stanovené vnitrostátním právem. Doba, po níž je oprávněnost nároku zkoumána, však musí být přiměřená a celý proces musí být v souladu s podmínkami vycházejícími z evropského práva. Dle žalobkyně tak finanční úřad pro středočeský kraj vykládal českou úpravu v rozporu se závěry SDEU, neboť navzdory svobodnému rozhodování členských států o způsobu vyplácení nadměrného odpočtu existuje limit v podobě zásad rovnosti a efektivity vycházející z práva EU.

V tomto ohledu lze zmínit i rozsudek Nejvyšší správní soud ze dne 5. 11. 2014, č. j. 7 Aps 3/2013-34 Kordárna, kdy bylo v souvislosti s daňovou kontrolou odkázáno na čl. 11 a čl. 26 Listiny základních práv a svobod, z něhož vyplývá, že zásahy do práva daňového subjektu mají být minimální a přiměřené a že výběr daní nelze nadřadit zájmům daňových subjektů.

Zbývá pouze uvést, jaký časový interval pro vyplacení nadměrného odpočtu lze považovat za „přiměřený“. Odpověď se nachází rovněž v judikatuře SDEU, konkrétně v rozhodnutí ve věci C-25/07 Alicja Sosnowska ze dne 10. 7. 2008. Soudní dvůr zde negativně vymezil interval označením lhůty 180 dní za „nepřijatelně dlouhou dobu“. Z bodu 49 již výše uvedeného rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie „Enel Maritsa Iztok“ zase vyplývá, že převod nadměrného odpočtu je přijatelný, pokud je učiněn do 3 následujících měsíců po uběhnutí zdaňovacího období, ve kterém je nadměrný odpočet nárokován.


Zdroj: Rozsudek Krajského soudu v Praze, sp. zn./č. j.: 48 Af 21/2016-40